Latinsky

Tento článek pojednává o jazyku. Další významy jsou uvedeny v článku Latina (rozcestník).

Latina (Lingua latina)
Rozšíření:

Římskokatolická církev, Vatikán

Počet mluvčích:

Klasifikace:
  • Indoevropské jazyky
    • Italické jazyky
Písmo: latinka
Postavení
Regulátor: Opus Fundatum Latinitas
Úřední jazyk:

Vatikán, instituce římskokatolické církve po celém světě, historicky například Římská říše, dále většina evropských středověkých států, v některých až do 19. století.
Kódy
ISO 639-1: la
---
lat (B) lat (T)
SIL: LTN
Wikipedie
la.wikipedia.org

Latina (lingua latina) je mrtvý indoevropský jazyk. Vznik latiny je možné lokalizovat do okolí Říma přibližně v době před 7. stoletím př. n. l. Později se užívání latiny rozšířilo do většiny dnešní Itálie. S územní expanzí římské říše se latinský jazyk šířil do všech římských provincií. Postupem času se hovorová latina na těchto územích vyvinula v dnešní románské jazyky, tj. francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, rumunštinu a některé další. Latina však silně ovlivnila (přes francouzštinu) například také angličtinu.

Spisovná, literární latina se ve vzdělaném světě nadále užívala a po rozpadu západořímské říše se stala jazykem církve a vzdělanců. Díky úředně správnímu, církevnímu a literárně uměleckému užívání si latina podržela své postavení až do prosazení národních jazyků v Evropě v průběhu renesance. Posléze se latina stala mrtvým jazykem. Dále se však užívá v křesťanské liturgii a správě, v odborné terminologii (v oborech lékařství, biologie, právo, filosofie, filologie, teologie, historie atd.).

Různé typy latinského jazyka

Latinský rukopis ze 6. století (Codex Bezae)

Latina, jazyk používaný po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.

Výslovnost

V dlouhé historii, kdy latina již nebyla národním jazykem, ale mezinárodním, církevním a odborným, se výslovnost latiny v jednotlivých zemích odlišila. Kromě toho, že výslovnost některých hlásek se přibližuje výslovnosti nejbližší podobné hlásky vyskytující se v jazyce mluvčího (např. české, německé a anglické „r“, otevřenost samohlásek atd.), se liší například výslovnost c před e, i, y, ae, oe nebo eu (v české latině se c v těchto případech čte tradičně jako c, v jiných verzích latiny častěji jako č), obdobně g před uvedenými samohláskami se v některých verzích latiny čte jako dž, zatímco v české latině se g čte vždy jako g. V některých verzích latiny se s v některých pozicích čte jako z.

O výslovnosti v jednotlivých historických fázích se vedou odborné spory, předpokládá se však, že původně bylo písmo důsledněji hláskové (tedy například Cicero mohl být původně čten jako Kikero).

Jinak se latinský zápis hlásek velmi podobá českému s těmito odlišnostmi:

Písmeno Příklad klasická latina italská španělská portugalská francouzská slovanská německá dánská anglická
a canis /a/ /a(ː)/ /a/ /a/ /a/ /a/ /a(ː)/ /æ(ː)/ (/a(ː)/) /ɑ(ː)/ nebo /eɪ/
ā cāsus /aː/
ae (æ) saepe, bonae /aɪ, ae, ɛː/ /e(ː)/ nebo /ɛ(ː)/ /e/ /ɛ/ /e/ /ɛ/ /eː/ nebo /ɛː/ /ɛː/ /eɪ/ nebo /iː/
oe (œ) foetus /ɔɪ, oe, eː/ /ɛ/ /e/ /ɛ/ /e/ /ɛ/ nebo /ʲo/ /øː/ /øː/ /iː/
c benedīcimus /k/ /tʃ/ /θ/ /tʃ/ /s/ /ts/ /ts/ /s/ /s/
ch pulcher /k/ /k/ /k/ /k/ /k/ /x/ /x/ nebo /ç/ /kʰ/ /k/
g agimus /g/ /dʒ/ /x/ /ʒ/ /ʒ/ /g/ /g/ /g/ /dʒ/
gn magnum /ŋn/ /ɲɲ/ /ɣn/ /ɲ/ nebo /gn/ /ɲ/ /gn/ /gn/ nebo /ŋn/ /ŋn/ /gn/
h hominibus /h, -/ /-/ /-/ /-/ /-/ /x/ nebo /h/ /h/ /h/ /h/ nebo /-/
o solum /ɔ/ /o/ /o/ /ɔ/ /o(ː)/ /ɔ/ /ɔ/ nebo /oː/ /ʌ/ nebo /oː/ /ɔ/ nebo /əʊ/
ō sōlus /oː/
qu quis /kʷ/ /kw/ /kw/ nebo /k/ /kw/ /k/ /kv/ nebo /kf/ /kv/ /kʰv/ /kw/
ti nātiō /tɪ/ /tsi/ /θi/ /si/ /si/ /tsi/ nebo /tsɨ/ /tsɪ/ /tsi/ /ʃɪ/
u ut, sumus /ʊ/ /u/ /u/ /u/ /y(ː)/ /u/ /ʊ/ nebo /uː/ /u(ː)/ (/ɔ/) /ʌ/ nebo /juː/
ū lūna /uː/
xc excelsis /ksk/ /kstʃ/ /sθ/ /tʃ/ /ks/ /ksts/ /ksts/ /gs/ /ks/


Dvojslabičná slova mají přízvuk na první slabice. Víceslabičná slova mají přízvuk na předposlední slabice, pokud je tato slabika dlouhá přirozeně nebo polohou, jinak na třetí slabice od konce. Přirozeně dlouhá slabika je taková, která obsahuje dlouhou samohlásku nebo dvojhlásku. Slabika je dlouhá polohou, jestliže po krátké samohlásce následuje skupina nejméně dvou souhlásek. Přízvuk se běžně v textu neoznačuje, v učebnicích se obvykle značí šikmou čárkou (stejnou, jaká se používá v českých dlouhých samohláskách).

Latinská gramatika

Latinské pády

Latina má na rozdíl od češtiny pouze 6 pádů.

  1. pád nominativ
  2. pád genitiv
  3. pád dativ
  4. pád akuzativ
  5. pád vokativ
  6. pád ablativ

Substantiva

díky, wikipedie! podporujeme stroke.cz podporujeme google.cz