| Řečtina (ελληνική γλώσσα) | |||
|---|---|---|---|
| Mapa rozšíření jazyka | |||
| Rozšíření: | Řecko, Albánie, Kypr, Egypt, Itálie, Rumunsko, Turecko, Ukrajina | ||
| Počet mluvčích: | 12,259 miliónů | ||
| Klasifikace: | Indoevropské jazyky | ||
| Písmo: | Alfabeta | ||
| Postavení | |||
| Regulátor: | není stanoven | ||
| Úřední jazyk: | Řecko, Kypr, Evropská unie | ||
| Kódy | |||
| ISO 639-1: | el | ||
| --- |
| ||
| SIL: | GRK | ||
| Wikipedie | |||
| el.wikipedia.org | |||
Řečtina (řecky: ελληνική (γλώσσα) – elliniki (glossa), tj. řecký (jazyk), nebo ελληνικά – ellinika, tj. řečtina) je indoevropský jazyk používaný především v Řecku a na Kypru, dále také v Turecku (jako autochtonní jazyk) a některých emigračních zemí jako Austrálie, Spojené státy, Kanada aj. Současná řečtina je přímou pokračovatelkou starořečtiny; tvoří samostatnou vývojovou větev indoevropské jazykové rodiny.
Nejstarším známým jazykem řecké jazykové větve je mykénština (Kréta a pevninské Řecko); zpočátku byla zapisována pomocí (dosud nerozluštěného) lineárního písma A. Zhruba od 14. století př. n. l. se začalo používat lineární písmo B, kterým jsou psány první dochované písemné památky (tabulky z Knóssu). Lineární písmo B rozluštil roku 1952 Michael Ventris. Po něm pokračovali John Chadwick a Antonín Bartoněk.
Další podoba řečtiny pochází z 8. století př. n. l. z Itálie a Řecka.
Během 5. a 4. století př. n. l. dosáhla řečtina své klasické verze. Neexistuje však jednotná podoba, starořečtina je spoluvytvářena jednotlivými dialekty. Každý kmen pěstuje ve svém nářečí určitý literární druh:
Moderní (nová) řečtina (novořečtina) má své počátky v řečtině období helénistického, kdy na základě hlavně attického dialektu postupně vznikal tzv. koiné dialektos – obecný řecký jazyk, dnes nazývaný dhimotikí ghlósa.
Ve srovnání se starou řečtinou docházelo v této době (3. století př. n. l. – 3. století n. l.) ke změnám ve výslovnosti: melodický přízvuk se měnil v dynamický, zanikly rozdíly mezi krátkými a dlouhými samohláskami, dvojhlásky (diftongy) se proměnily v jednoduché samohlásky (monoftongy). K podstatným změnám došlo i v tvarosloví, během vývoje jazyka se prosazují tendence analytické (tj. některé gramatické významy se začaly vyjadřovat pomocí zvláštních slov místo změnou tvaru slova, např. u sloves se řada časů vyjadřuje opisy), ve skloňování dochází k redukci pádů atd.
Tyto tendence zesílily zejména po 6. století, kdy se řečtina v mnohonárodnostní byzantské říši stala nejen jazykem kultury, jako dosud, ale také jazykem církve a úředním jazykem, který vytlačil latinu. Jazykové změny se vyznačují i silnými místními zvláštnostmi, protože v různých oblastech působily odlišné ekonomické a kulturní vlivy. Přes četné přejímky z jiných jazyků (turečtina, italština, angličtina, francouzština aj.) tvoří většinu slovní zásoby řečtiny původní řecká slova.
Ve starověku existovala řečtina v řadě místních variant, později se však široce rozšířila i jednotná forma, tzv. κοινή = přepsáno do latinky: (koiné) = „starší řečtina“ a na základě ní vznikla: ελληνική (γλώσσα) = přepsáno do latinky: helléniké (glóssa), tj. doslova v překladu z novořečtiny do češtiny: „řecký (jazyk)“, což je název pro dnešní novořečtinu.
Přídechy se v řečtině dříve psaly před samohláskou na začátku slova. V současné řečtině se nepíší (původní rozdíl mezi samohláskami s přídechem a bez něj už zanikl).
Přízvuk bývá vyznačen čárkou nad písmenem reprezenzujícím přízvučnou samohlásku. U nápisů pouze velkými písmeny přízvuk vyznačen nebývá. Začíná-li slovo velkým písmenem a nad ním má být přízvuk, čárka se vyznačí před písmeno (např. ´E).
Základní pravidla čtení pro novořečtinu:
Je-li však nad ι dvojtečka (ϊ), pak se toto písmeno vyslovuje jako [j]: οϊ = [oj], αϊ = [aj] apod.
Místo otazníku se v řeckém textu užívá středník, českému středníku odpovídá v řečtině povýšená tečka, která se v řečtině téměř neužívá. Apostrof v řečtině naznačuje zkrácení slova o samohlásku v místě, kde se stýká se samohláskou jiného slova. Např. ja afto (για αυτό) → j' afto (γι' αυτό) ("pro to").